Wikipedista:ZofiaBa/Mezinárodní úmluva o ochraně práv všech migrujících pracovníků a členů jejich rodin
Definice a základní informace[editovat | editovat zdroj]
Úmluva OSN o ochraně práv všech migrujících pracovníků a členů jejich rodin (The International Convention on the Protection of the Rights of All Migrant Workers and Members of Their Families[1]) je jedná ze základních úmluv OSN (další jsou Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech, Mezinárodní úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace, Úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen, Úmluva o právech dítěte a Úmluva proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání). Zaručuje ochranu migrujících pracovníků a jejich rodinných příslušníků. Byla podepsána 18. prosince 1990 a vstoupila v platnost 1. července 2003 poté, co bylo v březnu 2003 dosaženo hranice 20 signatářů. Česká republika smlouvu dosud neratifikovala. Neratifikoval ji ani žádný další členský stát Evropské unie[2].
Kontext vzniku[editovat | editovat zdroj]
Hlavními hnacími silami v prvních fázích přípravných přací byly Mexiko a Maroko, zdrojové země pracovní migrace, kterých cílem byla ochrana prav jejich občanů pracujících v zahraničí. Jejich kroky vedly k přijetí rezoluce Valného shromáždění č. 34/172 z roku 1979, která následně vedla k ustavení otevřené pracovní skupiny, jež měla v průběhu následujícího desetiletí vypracovat návrh Úmluvy[3]. Zatímco pro zdrojové země byla Úmluva na začátku nástrojem ochrany občanů pracujících v zahraničí, pro cílové země migrace byla spíše nástrojem, který měl přispět k redukci nelegálního zaměstnávání cizinců[3].
Pojem migrující pracovník[editovat | editovat zdroj]
Podle čl. 2 úmluvy, pojem „migrující pracovník“ (migrant worker) označuje osobu, která má vykonávat, vykonává nebo vykonávala výdělečnou činnost ve státě, jehož není státním příslušníkem. Vztahuje se takto na osoby v různých fázích migračního procesu. Podrobně specifikuje různé další kategorie migrujících pracovníků (např. příhraniční pracovníci, vyslaní na projekt pracující pracovníci, sezónní pracovníci). Vztahuje se i na osoby pracující v šedé ekonomice či osoby, které v cílové zemí pracovaly legálně, ale o své postavení z nějakého důvodů přišly. Úmluva děli migrující pracovníky podle následujících definic
- frontier worker označující migrujícího pracovníka, který si ponechává své obvyklé bydliště v sousedním státě, kam se běžně vrací každý den nebo alespoň jednou týdně;
- seasonal worker označující migrujícího pracovníka, jehož práce je svým charakterem závislá na sezónních podmínkách a je vykonávána pouze po část roku;
- seafarer, který zahrnuje námořníky a rybáře, odkazuje na migrujícího pracovníka zaměstnaného na palubě plavidla registrovaného ve státě, jehož není státním příslušníkem;
- worker on an offshore installation označuje migrujícího pracovníka zaměstnaného při pracích instalace a montáží na moři, které spadájí pod jurisdikci státu, jehož není státním příslušníkem
- itinerant worker označuje migrujícího pracovníka, který má obvyklé bydliště v jednom státě a vzhledem k povaze svého povolání musí krátkodobě cestovat do jiného státu nebo států
- project-tied worker označuje migrujícího pracovníka přijatého do státu zaměstnání na určitou dobu, aby pracoval výhradně na konkrétním projektu, který v tomto státě realizuje jeho zaměstnavatel
- specified-employment worker označuje migrujícího pracovníka: 1. který byl svým zaměstnavatelem vyslán na omezenou a stanovenou dobu do státu zaměstnání, aby zde plnil konkrétní úkol nebo povinnost, nebo 2. který vykonává po omezenou a stanovenou dobu práci, která vyžaduje odborné, obchodní, technické nebo jiné vysoce specializované dovednosti; nebo 3. který na žádost svého zaměstnavatele ve státě zaměstnání vykonává po omezenou a stanovenou dobu práci, jejíž povaha je přechodná nebo krátkodobá, a který je povinen opustit stát zaměstnání buď po uplynutí povolené doby pobytu, nebo dříve, pokud již nevykonává tento konkrétní úkol nebo povinnost nebo nevykonává tuto práci;
- self-employed worker se vztahuje na migrujícího pracovníka, který vykonává výdělečnou činnost jinak než na základě pracovní smlouvy a který si touto činností vydělává na živobytí, přičemž obvykle pracuje sám nebo společně se svými rodinnými příslušníky, a na jakéhokoli jiného migrujícího pracovníka, který je uznán za samostatně výdělečně činného podle platných právních předpisů státu zaměstnání nebo dvoustranných či mnohostranných dohod.[4]
Úmluva se nevztahuje na migranty, pro které je důvod migrace jiný než zaměstnání nebo jiná pracovní činnost, mj. uprchlíky, osoby bez státní příslušnosti, studenty.
Ustanovení[editovat | editovat zdroj]
Úmluva rozlišuje postavení jednotlivých kategorií pracovníků. Většina práv se vztahuje i na rodinné příslušníky migrujících pracovníků. Úmluva přiznává všem migrujícím pracovníkům práva občanská, politická, hospodářská, kulturní a sociální. Zakazuje diskriminaci migrujících pracovníků a jejich rodinných příslušníků.[5]
Práva, která Úmluva zaručuje lze rozdělit na již obsažená v základních úmluvách OSN a práva přiznána pouze Úmluvou.[2]
K první kategorii podle Hany Lupáčové patří:
- Právo na svobodu a osobní bezpečnost, které je v migračním kontextu uzpůsobeno podmínkám detence (zachování důstojnosti, povinnost státu respektovat kulturní identitu)
- Zákaz retroaktivity při posuzování trestných činů či ukládání trestů nařizující přihlížení k pobytovému statusu daného migrujícího pracovníka (povolení k pobytu, pracovní povolení) a zohlednění humanitárního hlediska
- Zákaz porušování pracovních podmínek zneužívajících závislého postavení migrujících pracovníků (omezování svobody pohybu, neúměrně dlouhá pracovní doba, nedostatek odpočinku, vykořisťování). Úmluva doporučuje sepisování smluv v jazyce, kterému daný pracovník rozumí.
- Právo migrujících pracovníků uplatnit své požadavky vůči zaměstnavatelům také v případě neoprávněného pobytu či zaměstnaní.
- Právo na sociální zabezpečení
- Právo na vzdělání bez ohledu na oprávněnost pobytu rodičů či dítěte
- Právo na neodkladnou zdravotní péči ve stejné míře, jako mají občané daného státu, a to také v případě neoprávněného pobytu čí zaměstnání.
Do druhé kategorie patří:
- Právo obdržet rozhodnutí o vyhoštění v jazyce, jemuž daný migrující pracovník rozumí. Rozhodnutí by mělo být vydáno písemně a obsahovat odůvodnění. Úmluva zaručuje právo na odvolání.
- Povinnost cílové země na žádost migranta informovat o zadržení konzulární či diplomatické úřady státu původu migranta či státu, který zastupuje zájmy státu původu a právo migranta na komunikaci s nimi (čl. 16 Úmluvy).
- Zákaz konfiskace či poškozování osobních dokladů migrantů (čl. 21 Úmluvy).
Některá práva Úmluva přiznává také migrantům bez dokladů (část III Úmluvy). Články 8-24 zakotvují soubor občanských a politických práv, z nichž mnohá jsou přímo převzata z jiných zákonů a spadají do kategorie lidských práv a základních svobod. Jedná se o právo na život; na soukromí; na svobodu projevu; na svobodu svědomí; zákaz mučení, otroctví nebo svévolného zatýkání a zadržování; právo na rovnost před zákonem, právo na konzulární ochranu.[3]
Čl. 22 odst. 1 zakazuje kolektivní vyhoštění: každé rozhodnutí o vyhoštění migranta musí být být přijato individuálně Článek 22 má širší působnost než ostatní články ustanovení mezinárodního práva v oblasti lidských práv (např. článek 13 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech), která omezují uplatňování procesních záruk proti vyhoštění na legálně pobývající migranty.[3]
Problematické v očích cílových států můžou být články 25 až 35, jelikož výslovně přiznávají všem migrantům bez rozdílů řadu hospodářských a sociálních práv, jako je právo na stejnou odměnu jako státní příslušníci, právo na členství v odborech, právo na zaměstnání, právo na zaměstnání a právo na neodkladnou lékařskou péči; na vzdělání pro děti; na respektování kulturních zvyklostí a kulturních tradic.[3]
Část IV obsahuje práva, která Úmluva přiznává pouze migrujícím pracovníkům, kteří jsou legálně zaměstnaní a legálně pobývají na území členského státu Evropské unie. Patří mezi ně svoboda pohybu na území a volba místa pobytu; právo zakládat sdružení a odborové organizace; právo účastnit se veřejného života a volit a být volen ve volbách ve státě původu. Další Úmluva upravuje přístup ke vzdělávacím institucím, odbornému poradenství, systémům sociálního bydlení, sociálním a zdravotním službám („za předpokladu, že jsou splněny požadavky pro účast v příslušných systémech“); respektování rodinné jednotky, čímž se rozumí nutnost přijeti cílovými státy opatření usnadňujících sloučení migrujících pracovníků s jejich manželi/manželkami a nezletilými nezaopatřenými dětmi.[3]
Mezi sporná ustanovení této části úmluvy patří článek 51, který stanoví, že ukončení pracovního poměru před uplynutím platnosti povolení k pobytu za účelem zaměstnaní, nemá být vnímán jako migrant pobývající na území neoprávněně.[3]
Ratifikace[editovat | editovat zdroj]
Česká republika smlouvu dosud neratifikovala. Neratifikoval ji ani žádný jiný členský stát Evropské unie.
Evropská unie nemá sjednocený postoj k ratifikaci Úmluvy. Hlavní kontroverzi je přiznání větších pracovních práv migrujícím pracovníkům s neoprávněným pobytem, které kritizoval mj. tehdejší viceprezident Evropské komise Franco Frattini v roce 2007[5]. Dále většina základních práv, i když ne vždy ve stejném rozsahu, je migrujícím pracovníkům přiznána na základě jiných Úmluv, mezinárodních a vnitrostátních právních předpisů.
Jiný postoj zaujal Evropský parlament, který v roce 2009 přijal usnesení v němž vyzval členské státy, aby ratifikovaly Úmluvu o migrujících pracovnících a upozornil je na skutečnost, že většina lidí, kteří pracují nebo pobývají na území Evropské unie neoprávněně, vykonávají práci, která je pro Evropu a její pracovní trhy nezbytná. Dále vyzývá orgány EU a členské státy, aby přestaly používat termín nelegální migranti a místo něj doporučuje pojem migranti bez dokladů.[6]
Kdyby se Česká republika rozhodla Úmluvu ratifikovat, musela by zvážit změnu stávajícího systému úhrad nákladů pobytu v detenci a vyhoštění. Je také otázkou, zda splňuje požadavky na rovný přístup k sociálnímu zabezpečení pro všechny cizince bez ohledu na typ pobytu.
Smluvní státy[editovat | editovat zdroj]
Stát | Status |
---|---|
Albáníe | Ratifikováno |
Alžírsko | Ratifikováno |
Argentina | Ratifikováno |
Arménie | Podepsáno |
Azerbajdžán | Ratifikováno |
Bangladéš | Ratifikováno |
Belize | Ratifikováno |
Benin | Ratifikováno |
Bolivíe | Ratifikováno |
Bosna a Hercegovina | Ratifikováno |
Burkina Faso | Ratifikováno |
Kapverdy | Ratifikováno |
Kambodža | Podepsáno |
Kamerun | Podepsáno |
Čad | Podepsáno |
Chile | Ratifikováno |
Kolumbie | Ratifikováno |
Komory | Podepáno |
Konžská demokratická republika | Ratifikováno |
Pobřeží slonoviny | Ratifikováno |
Ekvádor | Ratifikováno |
Egypt | Ratifikováno |
Salvador | Ratifikováno |
Fidži | Ratifikováno |
Gabon | Podepsáno |
Ghana | Ratifikováno |
Guatemala | Ratifikováno |
Guinea | Ratifikováno |
Guinea-Bissau | Podepsáno |
Guyana | Ratifikováno |
Haiti | Podepsáno |
Honduras | Ratifikováno |
Indonésie | Ratifikováno |
Jamajka | Ratifikováno |
Kyrgyzstán | Ratifikováno |
Lesotho | Ratifikováno |
Libérie | Podepsáno |
Libye | Ratifikováno |
Madagaskar | Ratifikováno |
Malawi | Ratifikováno |
Mali | Ratifikováno |
Mauritánie | Ratifikováno |
Mexiko | Ratifikováno |
Černá Hora | Podepsáno |
Maroko | Ratifikováno |
Mosambik | Ratifikováno |
Nikaragua | Ratifikováno |
Niger | Ratifikováno |
Nigérie | Ratifikováno |
Palau | Podepsáno |
Paraguay | Ratifikováno |
Filipíny | Ratifikováno |
Rwanda | Ratifikováno |
Svatý Tomáš a Princův ostrov | Ratifikováno |
Senegal | Ratifikováno |
Srbsko | Podepsáno |
Seychely | Ratifikováno |
Sierra Leone | Podepsáno |
Srí Lanka | Ratifikováno |
Svatý Vincenc a Grenadiny | Ratifikováno |
Sýrie | Ratifikováno |
Tádžikistán | Ratifikováno |
Východní Timor | Ratifikováno |
Togo | Podepsáno |
Turecko | Ratifikováno |
Uganda | Ratifikováno |
Uruguay | Ratifikováno |
Venezuela | Ratifikováno |
Kontrolní mechanismus[editovat | editovat zdroj]
Plnění závazků smluvních států vyplývajících z Úmluvy kontroluje Výbor pro ochranu práv všech migrujících pracovníků a jejich rodinných příslušníků (Committee on the Protection of the Rights of All Migrant Workers and Members of Their Families). Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, pravidelně podávají zprávy o opatřeních, která přijaly, aby lépe plnily ustanovení úmluvy.
Každý smluvní stát musí výboru předložit první zprávu během prvního roku po ratifikaci. Další zprávy se předkládají jednou za pět let.
- ↑ Celý oficiální text Úmluvy v anglickém jazyce je k dispozici na stránkách OSN zde https://www.ohchr.org/en/instruments-mechanisms/instruments/international-convention-protection-rights-all-migrant-workers
- ↑ a b LUPÁČOVÁ, Hana. Úmluva OSN o právech migrujících pracovníků a práva neregulérních migrantů. Migrace Online [online]. 2013-04-04 [cit. 2024-04-14]. Dostupné online.
- ↑ a b c d e f g MACDONALD, Euan; CHOLEWINSKI, Ryszard. The Migrant workers convention in Europe: obstacles to the ratification of the International Convention on the Protection of the Rights of All Migrant Workers and Members of Their Families; EU/EEA perspectives [online]. United Nations Educational, Scientific and Cultural Organization [cit. 2024-04-25]. Dostupné online.
- ↑ The International Convention on the Protection of the Rights of All Migrant Workers and Members of Their Families, https://www.ohchr.org/en/instruments-mechanisms/instruments/international-convention-protection-rights-all-migrant-workers, článek 2
- ↑ a b PLAETEVOET, René; SIDOTI, Marika. Ratification of the UN Migrant Workers Convention in the European Union Survey on the Positions of Governments and Civil Society Actors [online]. December 18, 2010-12-01 [cit. 2024-04-14]. Dostupné online.
- ↑ Usnesení Evropského parlamentu ze dne 14. ledna 2009 o stavu dodržování základních práv v Evropské unii v letech 2004–2008 (2007/2145(INI)), [1]
.
[[Kategorie:Právo]]
[[Kategorie:Práce]]
[[Kategorie:OSN]]
[[Kategorie:Migrace]]
[[Kategorie:Mezinárodní právo]]