Wikipedista:Mojmir Churavy/TestovaciStrankaAD

V tomto článku je použita zastaralá šablona „Příbuzenstvo“.
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Josef Churavý
Plukovník Josef CHURAVÝ (brigádní generál in memoriam) představitel vojenské odbojové organizace Obrana národa[1]
Plukovník Josef CHURAVÝ
(brigádní generál in memoriam)
představitel vojenské odbojové
organizace Obrana národa[1]
Jiná jménaodbojová - krycí:
Vlk; (Antonín) Wolf;
(redaktor) Válek; Novák; Kroupa; Velebníček; Kapr
Narození27. října 1894[1]
Olomouc
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí30. června 1942[1] (ve věku 47 let)
Praha, Kobyliská střelnice
Protektorát Čechy a MoravaProtektorát Čechy a Morava Protektorát Čechy a Morava
Příčina úmrtípopraven
BydlištěLucemburská 1302/35,
Praha 3 - Žižkov
Národnostčeská
VzděláníVálečná škola v Praze
PovoláníVelitel pluku,
učitel ve Válečné škole,
člen Hlavního štábu,
Přednosta skupiny ŘOP,
Přednosta odboru pro popis
a statistiku válečných jevišť,
Zástupce velitele VZÚ Praha,
Vrchní odborový rada MV
ZaměstnavateléČeskoslovenská armáda, Ministerstvo vnitra (MV)

Příbuzenstvo
otec Václav Churavý (* 1869 - † 1955)
matka Marie Churavá rozená Fischerová (* 1873 - † 1960)
sestra Marie Zelená, rozená Churavá (* 1905 - † 1991)
manželka Marie Churavá rozená Volfová (* 1897 - † 1982)
tchán Václav Volf (* 1870 - † 1944)
tchýně Marie Volfová rozená Heroldová (* 1875 - † 1962)
švakr Antonín Wolf (* 1895 - † 1951)
syn Václav Churavý (* 1923 - † 2002)
snacha Vlasta Churavá rozená Tomková (* 1923 - † 2004)
vnuk Vratislav Churavý (* 1949)
vnuk Václav Churavý (* 1952)
syn Miloslav Churavý (* 1926 - † 2014)
snacha Bohumila Churavá rozená Šmídlová (* 1930 - † 2017)
vnuk Mojmír Churavý (* 1956)
vnuk Vít Churavý (* 1962)

Plukovník (brigádní generál in memoriam) Josef Churavý (27. října 1894 Olomouc – 30. června 1942 Praha) byl vlastenec, důstojník Československé armády, zástupce velitele Vojenského zeměpisného ústavu (VZÚ) Praha, významná osobnost protifašistického odboje[2], představitel vedení druhé garnitury vojenské odbojové organizace Obrana národa.[3][1]

Stručný životopis[editovat | editovat zdroj]

Plukovník (brigádní generál in memoriam) Josef Churavý (27. října 1894 Olomouc – 30. června 1942 Praha) získal bojové zkušenosti jako příslušník československých legií v Rusku. Po návratu do vlasti se stal vysokým důstojníkem prvorepublikové Československé armády. Jako plukovník v době počátku německé okupace působil ve funkci zástupce velitele Vojenského zeměpisného ústavu (VZÚ) Praha. Spolu se svými spolupracovníky zorganizoval odvoz a ukrytí různých přístrojů, geografických podkladů a materiálů před německými okupanty mimo objekt VZÚ.[2] Za tuto činnost byl 9. července 1940 v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti[3] pro nevěrnost a sabotáž.[2] Odešel do ilegality a zapojil se do vedení vojenské odbojové organizace Obrana národa[4], jejímž cílem bylo vybudování podzemní armády a v případě příznivých okolností boj proti německým okupantům. Jako jeden z vedoucích členů DOMU (tzv. Domácí Odboj MUzikantů) působil téměř dva roky v ilegalitě. Spolupracoval s odbojovou skupinou Tři králové - Balabán, Mašín a Morávek.[3][4][1] Po svém zatčení gestapem 9. října 1941 byl několik týdnů surově vyslýchán. Odpovídal na všechno, co se týkalo jeho osoby, ale jiná jména ani adresy spolupracovníků neprozradil. Po více jak půl roce věznění byl dne 30. června 1942 za druhé heydrichiády odsouzen k trestu smrti podruhé a ještě téhož dne byl v 19,30 hod. v Praze na kobyliské střelnici popraven společně s podplukovníkem Josefem Mašínem a některými dalšími členy Obrany národa.[1] Po skončení druhé světové války byl Josef Churavý posmrtně vyznamenán Československým válečným křížem a povýšen do hodnosti brigádního generála. V roce 2011 byl vyznamenán Křížem obrany státu a dva roky poté propůjčil prezident republiky Miloš Zeman Vojenskému geografickému a hydrometeorologickému úřadu (VGHMÚř) v Dobrušce čestný název "generála Josefa Churavého".

Podrobný životopis[editovat | editovat zdroj]

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Josef Churavý se narodil 27. října 1894 v Olomouci v rodině Václava Churavého a jeho manželky Marie (rozené Fischerové).[2][1] Jeho otec pocházel ze západních Čech z vesnice Chrášťovice.[3] Byl sice vyučený truhlář, ale pracoval jako kočí na statku na Olomoucku.[3] Tady se také seznámil s Marií Fischerovou.[3] Majitel statku později pomohl Václavovi k místu bankovního poslíčka v Praze.[3] Okolo roku 1900 se do Prahy (již jako manželé) Václav s Marií natrvalo přestěhovali.[3]

Studia[editovat | editovat zdroj]

Již na obecné škole se Josef Churavý výborně učil[3] a učitelé také přemluvili Josefovy rodiče, aby jej nechali dále studovat na české vyšší žižkovské reálce v Praze.[3][2] Studia na této škole (v letech 1905 až 1912) završil Josef Churavý dne 8. července 1912 maturitou[3] jako jeden z jejích nejlepších studentů.[1] Na nátlak profesorů a částečně i proti vůli rodičů pokračoval Josef Churavý od podzimu roku 1912 ve studiu strojního inženýrství[3] na pražské České vysoké škole technické (tehdy to byla fakulta strojní a elektrotechnická dohromady).[1] Zde však stačil absolvovat pouhé čtyři semestry[3], když vypukla první světová válka.[2] Po první státnici (v roce 1914) musel Josef Churavý studia zanechat a narukovat do rakouské armády.

První světová válka[editovat | editovat zdroj]

Na podzim roku 1914 byl Josef Churavý odveden a po absolvování půlroční školy pro důstojníky dělostřelectva byl v srpnu 1915 ve funkci velitele čety poslán na ruskou frontu.[3][2] Do ruského zajetí padl v říjnu 1915[3], následně prošel několika ruskými zajateckými tábory[2][1] a když se naskytla příležitost přihlásil se (v listopadu 1917) do československých legií.[3][2][1]

Československé legie[editovat | editovat zdroj]

Ve funkci dělostřeleckého důstojnického čekatele se Josef Churavý s československými legiemi účastnil bojů proti bolševikům na Nikolajevské frontě.[3][1] Na jaře 1918 byl jako jeden z prvních zařazen do československého dělostřeleckého divizionu v Irkutsku.[3][1] V polovině roku 1919 byl přemístěn k československé důstojnické škole ve Sljuďance, kde působil jako učitel v dělostřeleckém oddělení.[1] V hodnosti poručíka ruských legií spolu s ostatními učiteli důstojnické školy připlul Josef Churavý v únoru 1920 japonskou lodí z Vladivostoku do vlasti.[3][1][2]

Zpátky ve vlasti[editovat | editovat zdroj]

Po svém návratu do vlasti pokračoval Josef Churavý krátce ve studiu na technice.[3] Nebyl však dostatečně finančně zajištěn, chtěl se oženit a tak vysokoškolská studia nedokončil a volil raději návrat do armády.[2] V červnu 1920 nastoupil službu na ministerstvu obrany.[3] V hodnosti nadporučíka absolvoval kurz školy generálního štábu[3] a po úspěšném absolvování Vysoké školy válečné (v letech 1922 až 1923)[3] byl v hodnosti kapitána zařazen do generálního (tehdy hlavního) štábu.[3][2] Výborné studijní výsledky i předchozí pedagogická praxe z pobytu v Rusku jej předurčili do role profesora na Vysoké škole válečné. S přestávkami (v součtu asi čtyři roky) zde vyučoval (mezi léty 1924 až 1934) nejprve předměty "balistiku" a "zeměpis"[3] a později (i jako externista) "taktiku dělostřelectva".[3][2] Jako důstojník generálního štábu procházel v letech 1926 až 1934 mnoha funkcemi, které v sobě zahrnovaly i praxi důstojníka u dělostřeleckého útvaru v Praze - Ruzyni.[3][1][2] Počátkem dubna 1934 byl Josef Churavý trvale funkčně přidělen k pražskému Vojenskému zeměpisnému ústavu (VZÚ).[1] Mezi léty 1937 až 1938 působil na Ředitelství opevňovacích prací (ŘOP)[3] v Praze - instituci, která před druhou světovou válkou koordinovala výstavbu československých pohraničních opevnění.[1] V průběhu 30. let dvacátého století pracoval Josef Churavý i vědecky - redigoval odborné periodikum "Dělostřelecké rozhledy", do něhož přispíval zejména články z oboru "balistické matematiky". Od 30. září 1938 byl Josef Churavý jmenován na funkci zástupce velitele v pražském Vojenském zeměpisném ústavu (VZÚ) a zde jej také zastihl i 15. březen 1939.

Vojenský zeměpisný ústav (VZÚ)[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete na stránce Pamětní deska v budově VZÚ.

Dějství prvé[editovat | editovat zdroj]

K vojenské zeměpisné službě nastoupil Josef Churavý začátkem dubna 1934 a nejprve se podílel na tvorbě mapového díla.[2] Po půlročním působení ve VZÚ byl ustanoven přednostou odboru pro popis a statistiku válečných jevišť.[1] Po podpisu Mnichovské dohody (30. září 1938) byl Churavý jmenován zástupcem velitele VZÚ[4], kterým byl plukovník zeměpisné služby PhDr. Jiří Čermák. Od podzimu roku 1938 zhotovovali a ukrývali někteří příslušníci VZÚ kopie a duplikáty geodetických a kartografických podkladů a map s jediným cílem: aby se nacistům nedostal do rukou výsledek dvacetileté práce VZÚ[3], jehož by mohlo být zneužito.[2] V březnu 1939 vydal Josef Churavý správci materiálu ve VZÚ kapitánu Aloisi Hrdličkovi a dalším zaměstnancům nařízení, aby veškerý materiál z tajného oddělení generálního štábu byl neprodleně připraven k odvozu.[2][4] Krátce nato byl tento materiál skutečně odvezen v několika krytých nákladních autech. Z Vojenského zeměpisného ústavu tak bylo (do konce roku 1939) vyvezeno asi 25 nákladních aut[3] rozličného materiálu,[4][1] který německá branná moc mohla potřebovat[2] - zejména cenné přístroje, teodolity, dalekohledy, tisíce filmů a leteckých snímků, litografických ploten, negativů, elaborátů a dalšího materiálu[4] (v celkové hodnotě asi 1 milion říšských marek, tj. tehdejších 10 milionů protektorátních korun)[4]. Tento zeměměřičský materiál byl ukryt na různých místech Prahy (např. v objemných sklepech ministerstva vnitra (MV)[3] v Praze III. na Tržišti, ostatek ve smíchovské kapli[3] v Holečkové ulici, proměněné na archiv).[p 1]

Dějství druhé[editovat | editovat zdroj]

Dne 15. března 1939 byl Vojenský zeměpisný ústav (VZÚ) obsazen německou armádou. Tehdejší velitel ústavu plukovník zeměpisné služby PhDr. Jiří Čermák zrušil s okamžitou platností popisný odbor a nařídil skartovat jeho veškerou dokumentaci, aby nemohla být zneužita okupanty. Jeho zástupce plukovník Josef Churavý[3] svým rozhodným zásahem u tehdejší protektorátní vlády dosáhl toho, že VZÚ byl dne 18. dubna 1939 převzat ministerstvem vnitra[3], byl přejmenován na "Zeměpisný ústav ministerstva vnitra" (ZÚMV) a v této pozměněné formě vlastně přetrval celých šest let nacistické okupace. Po vyhlášení protektorátu byla československá armáda rozpuštěna a bývalý plukovník Josef Churavý byl převeden jako vrchní odborový rada do odboru Ministerstva vnitra (MV).[2] Do konce roku 1939 zůstal ústav zachován jako původní celek v původní budově a s původním vedením. Koncem roku 1939 musel ZÚMV opustit svoji historickou budovu v Bubenči a předat veškeré podklady a techniku německé správě. ZÚMV byl přestěhován do Veletržního paláce, reprodukční odbor a fotogrammetrické oddělení do bývalé tiskárny firmy Šulc v Praze VII - pozdější tiskárny podniku Kartografie.

Dějství třetí[editovat | editovat zdroj]

Podezření, že se materiál VZÚ odcizuje pojal říšský němec a vysoký úředník Říšského zeměměřičského úřadu (Reichsamt für Landesaufnahme (RfL)) Dipl. Ing. F. Seidel (pověřený Němci dozorčí správou nad VZÚ) koncem roku 1939.[3][4] Po jednání (na konci ledna 1940) se Slováky v Bratislavě (o jejich nároku na část výzbroje VZÚ) už bezpečně zjistil, že mnohé přístroje ve VZÚ chybí.[3][4] Po návratu do Prahy nařídil zatknout plukovníka zeměpisné služby PhDr. Jiřího Čermáka, plukovníka Josefa Churavého a štábního kapitána Aloise Hrdličku. Rozsáhlé zatýkání důstojníků VZÚ započalo 6. února 1940. Mnozí z nich byli dlouhodobě vězněni nebo posláni do koncentračních táborů. Některým bývalým příslušníkům VZÚ se podařilo dostat do zahraničního odboje (např. generál Alfréd Ressel, plukovník generálního štábu Bohumír Kobliha), jiní se zapojili do vojenského domácího odboje (např. plukovník Josef Churavý, plukovník generálního štábu profesor Dr. Ing. Vlastimil Blahák), mnozí se zúčastnili Slovenského národního povstání (SNP) a partyzánského boje. I když byly části ukrytého materiálu vyvezeného z VZÚ nedůslednou konspirací Němci nakonec objeveny, ukrytí geografických materiálů a jejich duplikátů umožnilo po osvobození v květnu 1945 rychlou obnovu činnosti a produkce vojenské zeměpisné služby.

V ilegalitě[editovat | editovat zdroj]

Dne 5. února 1940 se gestapo vyptávalo domovníka v místě bydliště (Lucemburská 1302/35, Praha 3 - Žižkov) na Josefa Churavého.[3][2] Ten tuto klíčovou informaci vyhodnotil správně a noc z 5. na 6. února 1940 již doma nepřespal.[4] Když následujícího dne (6. února 1940) přišlo gestapo k Churavému do bytu "na ostro"[4], manželka Marie svého chotě před gestapem úspěšně kryla[2], předstírala několik hodin, že čeká na jeho návrat a pozdržela tím jejich postup. Další pokus zatknout Josefa Churavého na pracovišti VZÚ se gestapu také nezdařil. Dne 6. února 1940 jej gestapo nezastihlo ani v kanceláři VZÚ, kde nechal vzkaz, že si jde na berní úřad vyřídit nějaké daňově věci.[4] Ještě dopoledne 6. února 1940 se Churavý vrátil opět k budově VZÚ, avšak byl před budovou varován[3] svým vzdáleným příbuzným majorem Jindřichem Vilkou, že gestapo na něho v budově čeká.[4] Uchýlil se tudíž definitivně do podzemí (ilegality)[2], kde setrval celého půldruhého roku, až do svého zatčení.[4]

Poprvé k smrti odsouzen[editovat | editovat zdroj]

Za odstranění důležitého vojenského materiálu byl Josef Churavý ze své funkce zástupce velitele VZÚ suspendován. Pro "nevěrnost a sabotáž" byl 9. července 1940 odsouzen v nepřítomnosti německým vojenským polním soudem branné moci ke ztrátě čestných práv občanských, k zabavení majetku a k trestu smrti.[2][1]

Rodinné poměry a život v ilegalitě[editovat | editovat zdroj]

Po desetileté známosti s Marií Volfovou se s ní Josef Churavý v únoru roku 1922 oženil.[3] V následujícím roce se jim narodil syn Václav (ročník 1923)[3] a o tři roky později syn Miloslav (ročník 1926).[3][2] Václav chodil na stejné gymnázium, které před ním navštěvoval jeho otec Josef.[2] Ten se i nadále (až do svého odchodu do ilegality) na žižkovském reálném gymnasiu angažoval jako předseda rodičovského sdružení.[2] Prudký zvrat v rodině nastal po přechodu Josefa Churavého do "podzemí" a po jeho odsouzení k smrti. Rodina se ocitla rázem bez příjmů, ale v tomto případě pomohly finanční pomocí ilegální odbojové organizace a rovněž Legionářské bytové a stavební družstvo, které rodině umožnilo bydlet na stávající adrese (Lucemburská 1302/35, Praha 3 - Žižkov) bez placení nájemného.

První dvě noci v ilegalitě strávil Josef Churavý u svého tchána Antonína Wolfa[2], ale potom mnohokrát musel místa svého pobytu konspirativně měnit.[3] Pochopitelně se musel vzdát nejen svého předsednictví rodičovského sdruženi na žižkovském reálném gymnasiu[4], ale též nekompromisně opustit veškeré společenské aktivity i v ostatních organizacích a přestat se stýkat se svými přáteli a vzdálenějšími příbuznými. Na jeho hlavu byla vypsána velká odměna[3][4] a tak mu nezbývalo než smířit se se životem politického psance.[4] Tajně se stýkal s rodinou, která mu i v ilegalitě dle svých možností pomáhala.[2] Se svými syny se setkával na předem domluvených místech. Místa setkávání byla často velice zvláštní (různé byty, veřejná prostranství, modlitebny apod.)[2] Josef Churavý v ilegalitě nevystupoval od svým pravým jménem. Užíval několika krycích jmen, zejména Vlk, Wolf, Antonín Wolf[3], Novák, Kroupa, redaktor Válek a jiné.[4] Byl vybaven zfalšovanými průkazy totožnosti[3], které uměl opatřovat i jiným odbojářům.[4]

Zapojení do ilegálních odbojových struktur[editovat | editovat zdroj]

Obrana národa (ON)[editovat | editovat zdroj]

Již krátce po 15. březnu 1939 byla založena vojenská protinacisticky orientovaná odbojová organizace Obrana národa (ON), jejíž členskou základnu tvořili převážně důstojníci likvidovaného Ministerstva národní obrany a Hlavního štábu. Na přelomu let 1939 / 1940 byla zásahem gestapa část velitelů první garnitury ON pozatýkána[3] a ve vedoucích strukturách ON došlo k obměně a nástupu tzv. druhé garnitury. Počátkem roku 1940 se ON částečně zregenerovala, opustila cíl vytvořit komplexní "podzemní armádu" a přešla na strukturální model náhodně poskládaných a dobře zakonspirovaných ilegálních skupin, jejichž hlavními činnostmi byla práce zpravodajská, sabotážní a diverzní. Josef Churavý se do ilegální práce v ON zapojil v únoru 1940 jako profesionál a brzy se stal jedním z čelných představitelů druhé garnitury.[1][2] Shodou okolností to bylo právě v únoru 1940, kdy se generál Bedřich Homola ujal velení v "resuscituované" ON a Josef Churavý od počátku spolupracoval s jeho štábem.[4]

Petiční výbor Věrni zůstaneme (PVVZ)[editovat | editovat zdroj]

Když na úrovni velení druhá garnitura ON navázala užší spolupráci se socialistickou skupinou tzv. "odborářů" sdružených v Petičním výboru Věrni zůstaneme (PVVZ) stal se Josef Churavý styčným důstojníkem mezi oběma ilegálními organizacemi.[4] Churavý se aktivně podílel na formování jednotného programu domácího odboje[2] a současně i na zpravodajské práci.

Ústřední vedení odboje domácího (ÚVOD)[editovat | editovat zdroj]

V květnu roku 1940 vzniklo Ústřední vedení odboje domácího (ÚVOD) původně jako centrální zastřešující orgán pro nejvýznamnější odbojové organizace působící na území Protektorátu Čechy a Morava. Tato organizace měla koordinovat činnost tří nejvýznamnějších nekomunistických odbojových organizací: Obrany národa (ON), Petičního výboru "Věrni zůstaneme" (PVVZ) a Politického ústředí (PÚ).[3] (PÚ vzniklo již v létě 1939, bylo tvořeno příslušníky prvorepublikových politických stran a jeho cílem bylo udržování zpravodajských kontaktů s exilovou vládou v Londýně a se zahraničním odbojem.) Na schůzích pléna ÚVODu byly jednotlivé ilegální organizace paritně zastoupeny a měly zde i své pověřené osoby: Obranu národa (ON) zastupoval plukovník Josef Churavý[1] a podplukovník Josef Balabán; Politické ústředí (PÚ) pak Dr. Václav Holý a štábní kapitán Antonín Pešl a konečně Petiční výbor Věrni zůstaneme (PVVZ) pánové JUDr. Karel Bondy a František Andršt.

Jak postupoval čas "odboráři" sdružení v Petičním výboru Věrni zůstaneme (PVVZ) postupně přebírali vedoucí organizační roli v Ústředním vedení odboje domácího (ÚVOD) a snažili se prosadit, aby se jejich politická a programová koncepce stala koncepcí celého zastřešujícího ÚVODu. V této jejich snaze našli oporu i v řadách důstojníků ON, zejména pak u plukovníka Josefa Churavého. Churavý nejprve v PVVZ zastupoval ON v roli styčného důstojníka, ale později přecházel z práce pro Obranu národa ku práci pro PVVZ. To vyvrcholilo tím, že se Churavý stal také členem ilegální organizace PVVZ[3][2] a podílel se na formování jednotného programu domácího odboje.[3][1]

Konkrétní oblasti práce v odboji[editovat | editovat zdroj]

Vojenské zpravodajství[editovat | editovat zdroj]

Činnost Josefa Churavého v odboji byla velice různorodá ale těžiště jeho odborného působení bylo v oblasti vojenského zpravodajství.[4] Zpravodajské informace shromážděné z různých zdrojů domácího odboje vyhodnocoval, prověřoval a sumarizoval[2] ještě před jejich dalším odesláním do zahraničí (nejen směrem k exilové vládě do Londýna). Tyto informace se dostávaly za hranice protektorátu pomocí kurýrů nebo lidí, kteří byli na útěku z Němci obsazeného území. Josef Churavý pomáhal takového kurýry vysílat a také organizoval nelegální přechody lidí - uprchlíků přes hranice protektorátu. Další cestou pro zpravodajské informace byly tajné (ilegální) vysílačky Obrany národa (ON) a Ústředního vedení odboje domácího (ÚVODu).[3][4] Churavý zajišťoval nejen bezpečná místa pro tato "stacionární" zařízení[2], ale také tolik potřebné speciální elektrotechnické součástky (např. krystaly[2]), podpůrná radiotelegrafická zařízení[3] a školené operátory (radiotelegrafisty).[3][4][1]

Sociální péče a finance[editovat | editovat zdroj]

Součástí organizátorské práce Churavého v odboji bylo i zajišťování ilegálních bytů pro ostatní odbojáře.[3] S tím byla spojena i oblast sociální péče o rodiny emigrovaných vojáků, oběti nacistického teroru či podpora rodin těch, kteří uprchli za hranice nebo byli dlouhodobě vězněni.[3][4] Ilegální práce byla finančně nákladná a peněžní prostředky se soustřeďovaly obtížné. Domácí odboj byl zčásti financován i ze zahraničí. Josef Churavý sháněl finanční prostředky[2][3] pro potřeby běžného "provozu" odboje.[4][1] Z domácích pramenů mu pomáhala získávat prostředky paní Růžena Pelantová[4], ředitel Charity Eduard Oliva[4], Anna Pollertová a mnozí jiní.

Tři králové[editovat | editovat zdroj]

Plukovník Josef Churavý úzce spolupracoval též s podplukovníkem Josefem Balabánem, podplukovníkem Josefem Mašínem a štábním kapitánem Václavem Morávkem[2], kteří jsou dodnes známi pod označením odbojová skupina Tři králové.[3][1] Méně známou skutečností už je, že je ve své době takto označovali výhradně příslušníci gestapa. Oni sami sebe nazývali Tři mušketýři. A stejně jako tři mušketýři Alexandra Dumase, i oni byli ve skutečnosti čtyři: Jejich d'Artagnanem byl právě plukovník Josef Churavý. Ke spolehlivým odbojovým spolupracovníkům Josefa Churavého dlužno počítat i Magdu Rezkovou, která již od jara 1940 poskytovala obětavě a neohroženě svoji pomoc jak Churavému, tak i Václavu Morávkovi a radiotelgrafistovi Františku Peltánovi. Po zatčení podplukovníka Josefa Balabána (22.dubna 1941) jej Churavý zastupoval především v oblasti vojenského zpravodajství. Po zatčení podplukovníka Josefa Mašína (13. května 1941) organizoval Churavý částečně odbojovou činnost místo něho. I když se německý dvojitý agent A-54 (alias "René" - Paul Thümmel) kontaktoval se Třemi králi hlavně prostřednictvím štábního kapitána Václava Morávka, setkal se alespoň jednou i s plukovníkem Josefem Churavým.[1]

Události předcházející zatčení[editovat | editovat zdroj]

Na naléhání paní Kvapilové a Linhartové odešel 8. května 1941 plukovník Josef Churavý na schůzku s bývalým rotmistrem československé armády Antonínem Neradem z Braníka[3], který sice vystupoval jako bojovník za svobodu a člen odbojové skupiny "Všeobecné národní hnutí" (častěji známé jako "prstýnkáři") ale byl ve skutečnosti agent (konfident) gestapa. Od té doby Churavého gestapo stále sledovalo až do 9. září 1941, kdy se mu podařilo z hledáčku gestapa opět zmizet.

Zatýkací akce pražského gestapa, provedená v noci z 8. října 1941 na 9. října 1941 (přesněji: v sobotu 9. října 1941 kolem 02:30 nad ránem) cílila na docenta Vladimíra Krajinu.[5] Zátah se odehrál na Letné v konspiračním bytě [p 2] klempíře Josefa Rozuma, kde se měl Krajina údajně tou dobou vyskytovat.[3] [p 3] Místo Vladimíra Krajina však gestapo v bytě překvapilo neznámou a podezřelou osobu. Ta byla zasahujícími příslušníky gestapa ihned zatčena. Jednalo se o sovětského zpravodajského rezidenta (vedoucí agent cizí rozvědky v protektorátu) - doktora přírodních věd (RNDr.) majora letectva Josefa Jedličku.[3][5] Při zatčení se chtěl Josef Jedlička zastřelit, ale v tom mu pohotově zabránil jeden z příslušníků zatýkacího komanda - kriminální tajemník Klaus Petereit.[5] V tomto bytě se měl Josef Jedlička setkat s přiděleným šifrantem od Politického ústředí (tj. mineralogem RNDr. Radimem Nováčkem), kterému měl předat k zakódování další zpravodajské informace určené jako radiové depeše pro centrálu sovětské vojenské rozvědky GRU.[p 4][5]

Při brutálním výslechu [p 5] major Josef Jedlička prozradil, že působí v protektorátu jako sovětský zpravodajský rezident a že se večer (tj. 9. října 1941) má na vltavském nábřeží setkat s důležitou osobou v domácím odboji - s "Kaprem" (plukovníkem Josefem Churavým).[3] Tato informace spolu s dalšími výpověďmi Jedličky doplněnými informacemi (podvodnou lstí vylákanými) od Jedličkovy manželky Magdy a následné zatčení dalších osob, měly tragický dopad na členy ilegální odbojové organizace "Julek", "Radiotelegrafické skupiny Obrany národa (ON) - východ" a rovněž na další odbojové spolupracovníky.[5]

Josef Churavý se dozvěděl o Jedličkově zatčení těsně před schůzkou ale přesto se osudově na místo setkání vypravil.[3] Později zjistil, že by jej stejně za několik dní gestapo zatklo[3], neboť sledovali JUDr. Karla Bondyho (z PVVZ), s nímž se v té době stýkal. Tak by dostali jak jeho, tak i dokumenty[3], které měl v ilegálním bytě u sebe.[4]

Zatčení gestapem[editovat | editovat zdroj]

Místo majora Josefa Jedličky čekal na Churavého (alias "Kapra") dne 9. října 1941 ve 21 hodin na nábřeží Na Františku[2] komisař Willy Abendschön oblečený do Jedličkových šatů.[1] (oba měli zezadu obdobnou postavu).[3] A nebyl sám. Celé nábřeží bylo obklíčeno dvěma kordony české i německé policie[3], v záloze byla připravena i říční policie s motorkami.[3][4] Gestapo mělo od Jedličky "Kaprův" popis a tak nebylo složité přepadnout Churavého zezadu a ihned mu nasadit pouta, aby nemohl použít zbraň.[3] Zatčený byl odvezen do Petschkova paláce (od roku 1757 do 1946 to byla Bredovská ulice, nyní 2016 je to ulice Politických vězňů 929/20), kde celou noc proseděl na židli.

První výslechy[editovat | editovat zdroj]

Ráno jej začali gestapáci Oskar Fleischer, Dittmar Bingel a Karl Herschelmann (Karel Herschelmann) vyslýchat. Churavý odpovídal na všechno, co se týkalo jeho samého[4], ale prozradit kde bydlel, s kým a kde se měl setkat nechtěl. Nakonec pod tlakem brutálních výslechových metod[2] musel prozradit adresy některých svých ilegální bytů, především adresu nejčerstvější. Gestapo tyto adresy většinou znalo i z výslechů, konaných v jiných odděleních. Na adresu posledního ilegálního bytu gestapo neprodleně odjelo a vrátilo se zpět s kufříkem prádla a bytnou paní Kratochvílovou, která jim řekla, že v bytě plukovník Churavý nic jiného neměl. Gestapo hledalo především psací stroj a aktovku s dokumenty. Na žádost Churavého nakonec paní Kratochvílová řekla, že jeho věci odpoledne (10. října 1941) odnesla nějaká "paní Věra". Tu později také zatkli, ale ta vše popřela. Věci doličné tak zmizely ze světa. "Paní Věra", kterou ani Churavý a ani paní Kratochvílová neprozradili byla ve skutečnosti odbojářka Anna Pollertová - tajemnice PVVZ. Ta odnesla z inkriminovaného bytu (těsně před prohlídkou gestapa) nejen psací stroj a kufr s písemnostmi ale i větší částku "odbojářských" peněz.

Stvrzenka od "Reného"[editovat | editovat zdroj]

V okamžiku zatčení našlo gestapo u Churavého peněžní stvrzenku - výdajový doklad na několik tisíc korun podepsaný příjemcem jménem "René".[3] Stejné krycí jméno bylo objeveno v dešifrovaných radiových zprávách (určených exilové vládě do Londýna) zabavených gestapem při zátahu na ilegální vysílačku Sparta v jinonickém akcízu v noci ze 3. na 4. října 1941.[3] Kontrašpionážní oddělení gestapa v té době usilovně pátralo po neznámém německém zrádci "X". Ten působil jako zasvěcený informátor předávající domácímu odboji důležité informace odesílané do Londýna.[3] Bohužel Churavý k osobě Reného nemohl nic konkrétního uvést. Viděl jej pouze v přítmí osobního auta při předávání peněz a při podpisu stvrzenky.[3] (Spojení s "Reném" udržoval za ÚVOD výhradně štábní kapitán Václav Morávek.[3])

Dr. Rudolf Mareš[editovat | editovat zdroj]

Po neúspěšném zátahu na odbojáře Dr. Rudolfa Mareše v rodinné vilce na okraji Prahy ve Lhotce - Zálesí a jeho "ponoru" do ilegality načas gestapo ztratilo jeho stopu a domnívalo se, že Mareš emigroval. Po zatčení plukovníka Josefa Churavého získalo gestapo jeho zápisky, ze kterých bylo patrno, že Rudolf Mareš neopustil protektorát, ale že pracuje dále pro odboj skrytý v ilegalitě. Ve snaze zvýšit šanci na jeho dopadení pokusili se neúspěšně zatknout i jeho manželku Ludmilu Marešovou. Té se podařilo uniknout ale byla nucena se dále skrývat. První noc strávila Ludmila Marešová u paní Blažkové - dcery biskupa Vančury. Pak se jí ujala Anna Pollertová, která už v té době pobývala rovněž v ilegalitě a pracovala jako tajemnice odbojové organizace PVVZ. Ludmila Marešová se skrývala téměř až do konce války (mimo jiné i na evangelické faře v Prosetíně) i když po zatčení jejího manžela (12. července 1942) po ní gestapo přestalo pátrat.

Komisař Wilhelm Schultze[editovat | editovat zdroj]

Jistý obrat v přístupu gestapa k Josefu Churavému nastal po 17. prosinci 1941, kdy se výslechů Churavého ujal osobně vrchní odborový rada komisař Wilhelm Schultze.[3] Slušnější jednání ze strany gestapa bylo motivováno záměrem, že by je Churavý mohl přivést na stopu německého zrádce - dvojitého agenta vystupujícího pod krycím označením "René".[3][1] Komisař Wilhelm Schultze proto ještě před vánocemi 1941 vezl Josefa Churavého do Berlína a pak do Liberce, ale tato akce neměla žádný výsledek.[4] Ani další dva pokusy Churavého vybrat z předložených fotografií pravděpodobnou osobu "Reného" nevedly k cíli.[3] Jedním z vybraných byl funkcionář NSDAP pracující na Liberecku[3] a druhým byl důstojník abwehru v Berlíně.[3] Oba byli v poutech dopraveni do Prahy, leč výslechy nikam nevedly.[3] Vysoce postaveným Němcem s krycím jménem "René" byl ve skutečnosti Paul Thümmel. Ten pro československou výzvědnou službu Františka Moravce pracoval již od roku 1936 pod krycím označením A-54.[3] V době předávání zpráv československé rozvědce pracoval v kontrašpionážním úseku abwehru v Praze. Gestapo tohoto dvojitého agenta nakonec odhalilo a 20. března 1942 zatklo a uvěznilo.[3]

Věznění[editovat | editovat zdroj]

Nejprve byl Josef Churavý vězněn v pankrácké věznici v cele číslo 7 v přízemí německého oddělení.[4] Zde byl zpočátku sám ale pak s ním sdíleli celu postupně i další odbojáři. Nejprve to byl člen jinonické odbojové skupiny Antonín Springer z Hlubočep, jenž byl (po 15. listopadu 1941) vystřídán elektrotechnikem Jiřím Řandou z Holešovic.[4] V únoru 1942 byl Churavý přemístěn na celu číslo 58 v I. poschodí a bylo mu dovoleno číst Hitlerův "Mein Kampf".[4] Na výslechy (s použitím tvrdých metod) byl odvážen do Petschkova paláce. Zprávy rodině o průběhu vyšetřování, podmínkách věznění a svých nadějích a přáních pašoval za zdi věznice pomocí motáků ukrytých ve špinavých kapesnících.[3][2] Ani po zabavení všech psacích potřeb Churavý v této činnosti neustal. Musel si však vystačit s psaním na toaletní papír ostrým hrotem z kousku válečného mýdla.[2] Poslední moták předal tajně Churavý své rodině v polovině dubna 1942 při setkání v Petschkově paláci. Stejně jako ty předchozí byl psán mýdlem na toaletním papíře a ukryt ve špinavém kapesníku. Od té doby už nebyly Churavému povoleny žádné návštěvy a ani se mu nepodařilo poslat další moták.[3]

Podruhé k smrti odsouzen[editovat | editovat zdroj]

Krátce před popravou bylo plukovníku Josefu Churavému ještě naposledy umožněno navštívit rodinu.[2] Rozloučit se však stačil pouze se svými syny. I v této situaci pamatoval především na bezpečí svých nejbližších, které nenápadně instruoval o tom, že gestapo netuší o jejich dřívějších tajných schůzkách.[2]

Přibližně měsíc po atentátu na Reinharda Heydricha (27. května 1942) během tzv. druhé heydrichiády byl dne 30. června 1942 Josef Churavý podruhé odsouzen stanným soudem k trestu smrti.[1] Ještě téhož posledního červnového dne roku 1942 v 19:30 večer byl společně s podplukovníkem Josefem Mašínem[4], jeho spolupracovníky a některými dalšími členy vojenské ilegální organizace Obrana národa[3] popraven na Kobyliské střelnici.[2][4] Jeho tělo bylo s ostatními zastřelenými převezeno do Strašnic, spáleno ve Strašnickém krematoriu[3][2] a popel rozptýlen na zelenou plochu umístěnou poblíž objektu.

Perzekuce rodinných příslušníků[editovat | editovat zdroj]

Rodina byla o exekuci Churavého zpravena se zpožděním několika týdnů. Jeho manželka Marie Churavá byla v září 1943 společně se svým bratrem Antonínem Wolfem zatčena.[2] Oba byli vězněni asi 7 měsíců na Pankráci, poté byli deportováni do koncentračního tábora.[1] Oba druhou světovou válku přežili a domů se vrátili po jejím skončení. Součástí potrestání rodiny Churavých za odboj proti nacizmu bylo i zabavení veškerého cennějšího majetku (včetně nemovitosti) a odnětí všech státních podpor a výhod. Po dobu matčiny nepřítomnosti se o oba syny starali jejich prarodiče.[2] Zatímco starší syn Václav byl totálně nasazen a pracoval v ČKD, mladší syn Miloslav studoval na gymnáziu.[2] Po osvobození byl rodině veškerý zabavený majetek (včetně nemovitosti) vrácen.

Řády, vyznamenání, povýšení, propůjčení jména ...[editovat | editovat zdroj]

Před druhou světovou válkou[editovat | editovat zdroj]

Josef Churavý byl před první světovou válkou oceněn následujícími medailemi a vyznamenáními:

Po druhé světové válce[editovat | editovat zdroj]

Josef Churavý byl posmrtně (in memoriam) po druhé světové válce povýšen, vyznamenán a oceněn následovně:

  • Čs. válečný kříž 1939 Dne 20. října 1945 byl vyznamenán Československým válečným křížem 1939.[1]
  • V roce 1946 byl z hodnosti plukovníka (s účinností od 1. května 1942) povýšen do hodnosti brigádního generála.[3][1]
  • Stužka Kříže obrany státu Dne 27. října 2011 ministr obrany Alexandr Vondra udělil brigádnímu generálu Josefu Churavému při příležitosti oslav vzniku Československé republiky v prostorách Armádního muzea Vojenského historického ústavu Praha nejvyšší resortní vyznamenání - Kříž obrany státu ministra obrany České republiky.
  • Dne 30. června 2013 v rámci oslav Dne ozbrojených sil na pražském Vítkově ministr obrany Vlastimil Picek přečetl rozkaz, kterým prezident republiky Miloš Zeman propůjčil Vojenskému geografickému a hydrometeorologickému úřadu (VGHMÚř) v Dobrušce čestný název "Generála Josefa Churavého".[3]
  • Dne 18. prosince 2013 ředitel Vojenského geografického a hydrometeorologického úřadu (VGHMÚř) plukovník generálního štábu Ing. Marek Vaněk udělil generálu Josefu Churavému Pamětní medaili VGHMÚř u příležitosti propůjčení čestného názvu.

Dílo, připomínky (pomníky, památníky, pamětní desky) ...[editovat | editovat zdroj]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

  • MEDEK, Rudolf; BLÁHA, Silvestr. Čs armáda po bojích s maďarskými bolševiky až do odevzdání vedení armády čs. důstojníkům roku 1926. In Dvacet let československé armády v osvobozeném státě (1918-1938). Redakce Miloslav Fassati; ilustrace upravil Ladislav Sutnar; fotografie Jiřího Jeníčka. Praha: Svaz čs. důstojnictva, 1938. 234 s. S. 135 až 144. Vydáno za spolupráce ministerstva národní obrany a péčí Památníku osvobození, Vojenského ústavu vědeckého, Svazu čs. důstojnictva. [1]

Připomínky (pomníky, památníky, pamětní desky)[editovat | editovat zdroj]

  • Pomník důstojníků Generálního štábu, obětí z let 1939 - 1945. Pomník padlým a popraveným absolventům Vysoké školy válečné před sídlem Ministerstva obrany ČR[1] (Adresa: Praha 6, Tychonova 270/2; GPS souřadnice: 50°05′40″ s. š., 14°24′03″ v. d.) se nachází na prostranství uvnitř objektu MO a není veřejně přístupný. Pomník byl slavnostně odhalen 11. listopadu 2004 a jeho autorem je akademický sochař Peter Nižňanský[7]
  • Pamětní deska na budově Generálního štábu AČR v Praze 6.[1] Pamětní deska je umístěná napravo od hlavního vchodu do historické budovy Generálního štábu Armády České republiky (GŠ AČR) (adresa: Vítězné náměstí 1500/5, 160 00 Praha 6 - Dejvice).[8]
  • Pamětní deska "Obětem okupace" se nachází na schodišti v mezipatří historické budovy Vojenského zeměpisného ústavu[1] (Adresa: Rooseveltova 620/23, Praha 6 - Bubeneč). Neveřejná pamětní deska uvádí jména příslušníků Vojenské zeměpisné služby Československé armády, kteří položili své životy v boji za osvobození republiky a obnovení samostatného Československa.[9][10]
  • Pamětní deska padlým Sokolům 1938 - 1945 je umístěna v žižkovské sokolovně (na adrese Koněvova 929/19, Praha 3; GPS souřadnice 50°05′16″ s. š., 14°27′21″ v. d.); v objektu sídlí Tělocvičná jednota Sokol Žižkov I. Pamětní deska není veřejně přístupná.[14]
  • Pamětní deska Obětem okupace (Žižkov) (na adrese Lucemburská 1302/35, Praha 3 - Žižkov; GPS souřadnice: 50°04′46″ s. š., 14°27′29″ v. d.) je umístěna u vchodu do domu, ve kterém v rohovém bytě v prvním patře bydlel za protektorátu (do svého odchodu do ilegality) Josef Churavý se svojí rodinou. (Rodina v tomto bytě bydlela v letech 1922 až 1950.[15]) Pamětní deska je identická s deskou u vchodu do domu na adrese Václavkova 508/28 v Praze 6.[p 7]
  • Památník protifašistického odboje - pietně upravený areál Kobyliské střelnice. Národní kulturní památka se nachází na adrese Praha 8, Žernosecká ulice (mezi ul. Čumpelíkova a Bojasova). Dne 30. června 1942 zde byl zastřelen podplukovník Josef Mašín, Jiří Zeman, Josef Líkař, Františka Plamínková, plukovník Josef Churavý, Karel Šváb, Břetislav Schweizar, Vincy Schwarz a jeho manželka Zdena Schwarzová a další, celkem 71 osob. V areálu památníku je osazeno 36 mosazných pamětních desek (umístěných při zemi) se jmény popravených.[12]
  • Památníky a pamětní desky
  • Pomník důstojníků GŠ (obětí z let 1939 - 1945)[1][7]
    Pomník důstojníků GŠ (obětí z let 1939 - 1945)[1][7]
  • Pamětní deska u vchodu do GŠ AČR (Vítězné náměstí, Dejvice)[8][1]
    Pamětní deska u vchodu do GŠ AČR (Vítězné náměstí, Dejvice)[8][1]
  • Pamětní deska "Obětem okupace" uvnitř budovy VZÚ[1][9][10]
    Pamětní deska "Obětem okupace" uvnitř budovy VZÚ[1][9][10]
  • Pamětní deska obětem 2. sv. války na Pražském hradě[11]
    Pamětní deska obětem 2. sv. války na Pražském hradě[11]
  • Pamětní deska odbojové činnosti skupiny PVVZ[12][13]
    Pamětní deska odbojové činnosti skupiny PVVZ[12][13]
  • Pamětní deska padlým Sokolům 1938 - 1945 (Koněvova ulice, Žižkov)[14]
    Pamětní deska padlým Sokolům 1938 - 1945 (Koněvova ulice, Žižkov)[14]
  • Pamětní deska obětem okupace (Lucemburská ulice, Žižkov)[15][p 7]
    Pamětní deska obětem okupace (Lucemburská ulice, Žižkov)[15][p 7]
  • Pamětní deska obětem okupace (Václavkova ulice, Dejvice)[p 7][16]
    Pamětní deska obětem okupace (Václavkova ulice, Dejvice)[p 7][16]
  • Kobyliská střelnice - druhá z pěti mosazných pamětních desek se jmény popravených v úterý 30. června 1942[17][12]
    Kobyliská střelnice - druhá z pěti mosazných pamětních desek se jmény popravených v úterý 30. června 1942[17][12]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Prameny[3][4] uvádějí, že „nejhodnotnější přístroje dal plukovník Churavý uskladnit ve dvou bednách a tajně zakopat“. To se ovšem nezakládá na pravdě. Zmíněné oplechované bedýnky sice nechal na konci roku 1939 zhotovit, ale jejich naplnění seznamy a katalogy a následné ukrytí beden se již neuskutečnilo. Materiály, jenž tam měly být uskladněny (seznamy a katalogy) Churavý spálil, když si všiml, že podezření proti němu, vzhledem k jeho machinacím, stále sílí.
  2. ↑ Klempíř Josef Rozum bydlel na adrese: Praha VII - Bubeneč, Nad Královskou oborou 147/25; 170 00 Praha 7. Později byl opět zatčen a po krátkém věznění na Pankráci byl převezen do KT Mauthausen, kde byl v pátek 13. února 1942 zavražděn.[5][6]
  3. ↑ Podle zdroje[6] se zde měl docent Vladimír Krajina skrývat od května 1941 do října 1941 a to společně s majorem letectva RNDr. Josefem Jedličkou. Takže gestapo mělo relativně přesné informace.
  4. ↑ GRU (Glavnoje Razvedivatěľnoje Upravlenije - Hlavní správa rozvědky) je označení pro sovětskou vojenskou rozvědku působící na území Protektorátu Čechy a Morava. Hlavním úkolem této zpravodajské agentury bylo provádět ofenzivní rozvědnou činnost mezi německými emigranty v Československu prostřednictvím vlastní agenturní sítě tvořené československými a německými agenty, informátory a dalšími spolupracovníky.[5]
  5. ↑ Podle zdroje[6] se zatčený major Josef Jedlička okamžitě přiznal ke spolupráci se sovětskou tajnou službou. Navíc uvedl i místo a čas schůzky s "Kaprem" - plukovníkem Josefem Churavým.[3] Zatčení Jedličky proběhlo v sobotu 9. října 1941 kolem 02:30 nad ránem[5]; schůzka Jedličky s Churavým se měla konat také 9. října 1941 večer ve 21 hodin na pražském nábřeží Na Františku. Na přípravu zátahu na Churavého tak gestapo mělo necelý jeden den.
  6. ↑ Dům patřil Anně Pollertové, odbojové pracovnici Petičního výboru Věrni zůstaneme (PVVZ), která odboji poskytla značné finanční částky. V jejím bytě (ale i v některých dalších bytech tohoto domu) se odehrála řada schůzek členů PVVZ. Také se zde ukrývali hledaní odbojáři. Anna Pollertová byla zatčena gestapem 21.října 1941 a v lednu 1945 popravena v Berlíně-Plötzensee.
  7. ↑ a b c d Legionářské stavební a bytové družstvo se staralo o několik domů umístěných ve zmíněných lokalitách. V době, kdy byla manželka Josefa Churavého Marie vězněna v koncentračním táboře (1943 až 1945) přispívalo družstvo na náklady spojené s bydlením jejích synů v Lucemburské ulici. Synové byli tou dobou finančně podporováni také ze zdrojů ilegální organizace, pro kterou jejich otec pracoval.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w x y z aa ab ac ad ae af ag ah ai aj ak al am an ao ap aq ar as at STEHLÍK, Eduard; LÁNÍK, Jaroslav; I. Baka, J. Bílek, J. Bystrický; F. Cséfalvay, M. Čaplovič, T. Jakl; J. Kalina, M. Kopecký, J. Marek; A. Maskalík, I. Procházka, J. Rajlich; P.Šumichrast, Z.Zudová-Lešková. Vojenské osobnosti československého odboje 1939-1945 [online]. Praha: Ministerstvo obrany České republiky - Agentura vojenských informací a služeb (AVIS), 2005. Kapitola Heslo: Josef Churavý, s. 110, 111. 348 stran. Ke stažení ve formátu PDF Dostupné online. Dostupné také na: Záznam v databázi NKČR. ISBN 80-7278-233-9. 
  2. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w x y z aa ab ac ad ae af ag ah ai aj ak al am an ao ap aq ar as at au av GRANJA, Karolina. Čtvrtý mušketýr - Josef Churavý (Příběhy 20. století; Ročník 2013; Kategorie 16-18 let) [online]. Post Bellum, o.p.s.; PANT, o.s., 2013-10-30 [cit. 2017-03-18]. Zpracováno na základě osobních rozhovorů autorky s PhDr. Miloslavem Churavým (* 1926 - † 2014) - mladším synem generála Josefa Churavého - konaných v jeho bytě v Nitranské ulici (v Praze 3) na Vinohradech v období srpen 2013 až říjen 2013. Včetně autentické audionahrávky (ve formátu mp3).. Dostupné online. 
  3. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w x y z aa ab ac ad ae af ag ah ai aj ak al am an ao ap aq ar as at au av aw ax ay az ba bb bc bd be bf bg bh bi bj bk bl bm bn bo bp bq br bs bt bu bv bw bx by bz ca cb cc cd ce cf cg ch ci cj ŠIŠKA, Miroslav. Dva rozsudky smrti pro plukovníka Churavého. Sobotní příloha (Magazín) deníku PRÁVO (sobota - neděle: 19.dubna 2014 - 20.dubna 2014). 2014-04-19, roč. 24, čís. 93, s. 28 - 31. Veškeré fotografie v článku zveřejněné byly převzaty ze soukromého rodinného archivu PhDr. Miloslava Churavého (* 1926 - † 2014) - mladšího syna generála Josefa Churavého. 
  4. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w x y z aa ab ac ad ae af ag ah ai aj ak al VOZKA, Jaroslav. List z podzemního zápisníku - Dvakrát k smrti odsouzen [online]. Sdružení přátel vojenské zeměpisné služby, 1946-11-16 [cit. 2017-03-11]. Poválečné periodikum KVĚTEN: ročník II, číslo 46, strana 4, ze dne 16. listopadu 1946, Praha. Dostupné online. 
  5. ↑ a b c d e f g h FLAJŠMAN, Miroslav, Ing. mjr. RNDr. Josef JEDLIČKA - zapomenutá historie československé meteorologie a národně osvobozeneckého hnutí v době 1. a 2. světové války [online]. Rooseveltova 23, 160 00 Praha 6: Sdružení přátel vojenské zeměpisné a povětrnostní služby(www.vojzesl.cz) [cit. 2016-11-17]. Dostupné online. 
  6. ↑ a b c PADEVĚT, Jiří. Průvodce protektorátní Prahou: místa – události – lidé (rejstřík osob: Josef Jedlička). 1. vyd. Praha: Academia, Archiv hlavního města Prahy, 2013. 804 s. ISBN 978-80-200-2256-1 (Academia), ISBN 978-80-86852-53-9 (Archiv hlavního města Prahy). S. 146, 168, 532, 635, 636. 
  7. ↑ a b ŠTRUPL, Vladimír. Vojenská pietní místa v Praze 6, Pomník důstojníků Generálního štábu, Obětí z let 1939 - 1945 [online]. Spolek pro vojenská pietní místa, o.s.; (Praha 6), 2006-03-06 [cit. 2014-10-24]. Dostupné online. 
  8. ↑ a b ŠTRUPL, Vladimír. Vojenská pietní místa v Praze 6, Pamětní desky Padlým vojákům, napravo od vchodu do GŠAČR [online]. Spolek pro vojenská pietní místa, o.s.; (Praha 6), 2006-04-26 [cit. 2014-10-24]. Dostupné online. 
  9. ↑ a b Historie Geografické služby AČR 1918 - 2008. Redakce Jaroslav Roušar (pověřen řízením redakce), Eva Kašáková (odpovědná redaktorka); ilustrace Libora Schulzová (výtvarné řešení a zlom). 1. vyd. Rooseveltova 23, 161 05 Praha 6, tisk: TRIANGL, Praha 9: Ministerstvo obrany - Agentura vojenských informací a služeb (AVIS), Redakce účelové tvorby, c2008 (srpen 2008 tisk). 198 s. ISBN 978-80-7278-463-9. Kapitola Historie vzniku, vývoj a úkoly Vojenské zeměpisné služby v letech 1918-1950; Působení československých zeměměřičů za protektorátu, s. 19. Neprodejné. 
  10. ↑ a b ŠTRUPL, Vladimír. Vojenská pietní místa v Praze 6, Pamětní deska Obětem okupace [online]. Spolek pro vojenská pietní místa, o.s.; (Praha 6, str. 4), 2005-10-24 [cit. 2014-10-24]. Dostupné online. 
  11. ↑ a b ŠŤASTNÝ, Ivo. Pamětní deska obětem 2. světové války [online]. Spolek pro vojenská pietní místa, o.s.; (Praha 1, str. 6), 2006-04-01 [cit. 2014-10-28]. Dostupné online. 
  12. ↑ a b c d PADEVĚT, Jiří. Průvodce protektorátní Prahou: místa – události – lidé. 1. vyd. Praha: Academia, Archiv hlavního města Prahy, 2013. 804 s. ISBN 978-80-200-2256-1 (Academia), ISBN 978-80-86852-53-9 (Archiv hlavního města Prahy). S. 12, 168, 172, 233, 313, 390, 459, 599, 636, 678, 701. 
  13. ↑ a b ŠTRUPL, Vladimír. Pamětní deska odbojové činnosti skupiny PVVZ [online]. Spolek pro vojenská pietní místa, o.s.; (Praha 2), 2004-06-24 [cit. 2017-02-06]. Dostupné online. 
  14. ↑ a b ŠTRUPL, Vladimír. Pamětní deska padlým Sokolům 1938-1945 [online]. Praha 3, Koněvova 929/19, v sokolovně: Spolek pro vojenská pietní místa, o.s.; (Praha 3), 2006-03-30 [cit. 2015-11-20]. Dostupné online. 
  15. ↑ a b Osobní rozhovory s PhDr. Miloslavem Churavým (* 1926 - † 2014) - mladším synem generála Josefa Churavého - konané v jeho bytě v Nitranské ulici (v Praze 3) na Vinohradech v období srpen 2013 až říjen 2013
  16. ↑ ŠTRUPL, Vladimír. Pamětní deska Obětem okupace [online]. Praha 6, Václavkova 508/28: Spolek pro vojenská pietní místa, o.s.; (Praha 6, str. 6)), 2005-04-23 [cit. 2015-11-20]. Dostupné online. 
  17. ↑ ŠTRUPL, Vladimír; ŠTRUPL, Jan. Památník protifašistického odboje Kobyliská střelnice [online]. Praha 8, Žernosecká (mezi ul. Čumpelíkova a Bojasova): Spolek pro vojenská pietní místa, o.s.; (Praha 8, str. 7), 2004-05-15 [cit. 2017-02-09]. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Jiné externí odkazy a možné zdroje[editovat | editovat zdroj]

[[Kategorie:Osobnosti Obrany národa]] [[Kategorie:Českoslovenští legionáři]] [[Kategorie:Českoslovenští špióni]] [[Kategorie:Čeští generálové]] [[Kategorie:Narození 1894]] [[Kategorie:Úmrtí 1942]] [[Kategorie:Češi odsouzení k trestu smrti]] [[Kategorie:Popravení zastřelením]] [[Kategorie:Oběti nacistického Německa]] [[Kategorie:Oběti druhé světové války]] [[Kategorie:Muži]] [[Kategorie:Oběti mučení]]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Wikipedista:Mojmir_Churavy/TestovaciStrankaAD&oldid=21557740“