Přeskočit na obsah

Karl Ernstberger

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Karl Ernstberger
Karl Ernstberger.
Karl Ernstberger.
Narození25. září 1887
Malovice u Stříbra
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí25. listopadu 1972 (ve věku 85 let)
Norimberk
Západní NěmeckoZápadní Německo Západní Německo
Povoláníarchitekt
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Karl Ernstberger (25. září 1887, Malovice u Stříbra – 25. listopadu 1972, Norimberk) byl architekt, který působil v západních Čechách, převážně v Karlových Varech.

Život a dílo[editovat | editovat zdroj]

Dětství, mládí, studia[editovat | editovat zdroj]

Narodil se jako druhorozený syn Josefa Ernstbergera a Marie roz. Turbové ve vesničce Mallowitz, dnešních Malovicích. Do obecné školy chodil ve Welperschlitz (dnešní Erpužice), na měšťanskou školu potom do Kladrub u Stříbra (1899–1902). V letech 1902–1906 vychodil stavební odbor německé reálky v Plzni. Poté se přihlásil na nejprestižnější školu své doby – Akademii výtvarných umění ve Vídni[zdroj?] a byl přijat do ateliéru prof. Otto Wagnera.

Před 1. světovou válkou[editovat | editovat zdroj]

Po ukončení studií pracoval Ernstberger v ateliéru u Leopolda Bauera. Spolupracoval např. na projektu Rakousko-uherské banky ve Vídni, na Priesnitzově sanatoriu v Jeseníku, na stavbě Průmyslové a obchodní komory v Opavě.

V roce 1910 sloužil jako jednoroční dobrovolník u 3. regimentu Tyrolských císařských myslivců, podobně jako většina jeho kolegů ze spolku „Athenaia“. V roce 1913 se, prý na radu L. Bauera, osamostatnil a otevřel s Kilianem Koehlerem vlastní kancelář. Získali např. 1. cenu za návrh budovy parlamentu (Landtag) v bukovinských Černovicích a další ceny, mezi nimiž vyniká např. 1. cena v mezinárodní soutěži na Národní knihovnu a muzeum v Sofii (Bulharsko). V této kanceláři také spolupracoval se svým bratrem Josefem a se svým spolužákem Mangem.

První světová válka[editovat | editovat zdroj]

Slibný start samostatné kariéry byl přerušen v roce 1914, kdy Karl Ernstberger odešel na frontu již s 1. Marschbataliónem 2. regimentu Kaiserjaegerů (císařských myslivců). Tehdy měl Ernstberger ještě hodnost praporčíka, později se vypracoval až na nadporučíka. Za boje u Kamenobrodu (ukrajinsky Кам'янобрід) a Lvova byl vyznamenán stříbrnou medailí za statečnost. V roce 1917 začal pracovat jako velitel vlastního „Denkmal-Bauabteilung“ (stavební oddělení pro pomníky); Zde navrhl pomník císařských myslivců u Bozenu. Dále pracoval na vytvoření muzea regimentu císařských myslivců na hradě Runkelstein v Tyrolech. V neposlední řadě navrhl impozantní pomník a hřbitov císařských myslivců v Hujče (ukrajinsky Гійче) v Haliči (dnešní Ukrajina).

Meziválečná éra, karlovarské období[editovat | editovat zdroj]

V roce 1918 se Ernstberger vrátil do Čech a založil se svým bratrem, stavitelem Josefem ve Stříbře stavební kancelář. Zde realizoval například kolej pro studenty redemptoristy ve Svaté Anně u Plané, dále v Plané sídliště se 30 domky, v Černošíně továrnu na boty bratrů Richterových, školy ve Slavicích, Toužimi (1922–1923) a Benešovicích.

V roce 1924 se usadil v Karlových Varech. Zde jako přední představitel geometrizující secese a raného modernismu na Karlovarsku postavil a přestavěl 1924–1925 hotel Loib (dnes Grandhotel Central), 1926 Grandhotel Bad (dnes Sevastopol), 1929–1930 hotel Wolker.

Dále zde bylo podle jeho projektů postaveno několik vil a také mlékárna v Dolních Drahovicích. Dle historika Lubomíra Zemana jsou pro karlovarskou Ernstbergerovu tvorbu typické prvky reliéfů a kruhových terčů, masivních pilastrů, stlačených volut a volutového ukončení atik v duchu Art deco.

Nejvýraznější Ernstbergerovou prací v Karlových Varech je kostel Panny Marie Utěšitelky v Dalovicích (1929), kde navrhl modernistickou věž s horní subtilní částí proraženou do všech stran trojicemi dvoupodlažních arkád.

Ze známé Ernstbergerovy tvorby vyčnívá a zároveň se vymyká stavba sanatoria Morava v Tatranské Lomnici, kterou realizoval spolu se známým brněnským architektem Bohuslavem Fuchsem, v architektonické soutěži. Míra spolupráce není známá, ale je jisté, že Ernstberger získal za projekt tohoto sanatoria 1. cenu, a také existuje zachované razítko stavby, na kterém jsou jmenováni oba architekti.

O tom, že myšlenky moderní architektury nebyly architektu Ernstbergerovi cizí, může svědčit i to, že napsal 4. září 1931 do Karlsbader Tagblattu oslavný článek o architektu Adolfu Loosovi u příležitosti jeho ozdravného pobytu v Karlových Varech.

Dle Ernstbergerových plánů byla postavena v roce 1933 také rozhledna Bleiberg na Olověném vrchu nad Bublavou.

V roce 1939 Ernstberger realizoval pro železničářskou bytovou společnost z Drážďan stavbu bytových domů v Bečově, Nejdku a Sokolově (tehdy Falknově). Poslední známou realizací je obytný dům pro železniční dělníky čp. 382 v Ostrově (1940).

Druhá světová válka; stáří v Německu[editovat | editovat zdroj]

V dubnu 1945 byl vybombardován Ernstbergerův karlovarský byt i ateliér a v roce 1946 byl Ernstberger s rodinou odsunut do Německa.

Zde nejdříve bydlel v Sugenheimu a poté v Ansbachu. Zde byly podle jeho plánů postaveny léčebna (Lungenheilstätte) v Engelthalu, školní mlékárna (Lehrmolkerei) v Triesdorfu a další stavby.

V 65 letech Ernstberger odešel do důchodu. Ještě jednou se pokusil pracovat jako samostatný architekt v Reutlingenu. Tento pokus ale nevyšel. Po přestěhování do Norimberku se znovu uchytil a ještě jako 80letý ze své kanceláře v Hadergaesschen č. 3 v Norimberku vydával své návrhy. Karl Ernstberger zemřel v Norimberku v roce 1972.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Der Egerländer – časopis z 10/1967, 18. ročník, č. 10, s. 213-214, článek od Viktora Karella k 80. narozeninám K. Ernstbergera
  • Kronika Města Rybáře - (dnes část K. Varů)
  • Karlsbader Tagblatt – 4. 9. 1931 článek od K. Ernstbergera: „Architekt Loos, der Vorkaempfer der modernen Baukunst“
  • Karlsbad 1927, prezentační a reklamní kniha
  • Egerlaender Biografisches Lexikon, J. Weinmann
  • Šumná města II. – medailónek K. Ernstbergera od Lubomíra Zemana
  • Kuča, Karel - Zeman, Lubomír: Památky Karlovarského kraje, Karlovy Vary 2006, ISBN 80-239-7652-4 s. 166-167
  • Marco Pozzetto – La Scuola di Wagner, Terst 1978, s. 235 (poskytnuto arch. Z. Lukešem)
  • Lubomír Zeman: Slavné vily Karlovarského kraje; Foibos Praha 2010, 1. vyd., 263 s., ISBN 978-80-87073-19-3

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Karl_Ernstberger&oldid=23989907“