Přeskočit na obsah

Johann Schönburg-Hartenstein

Přidat odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Johann Schönburg-Hartenstein
Portrétní fotografie z počátku 20. století (sbírky zámku Červená Lhota)
Portrétní fotografie z počátku 20. století (sbírky zámku Červená Lhota)
Rakousko-uherský velvyslanec ve Vatikánu
Ve funkci:
1911 – 1918
PanovníkFrantišek Josef I., Karel I.
PředchůdceNikolaus Szécsen
Nástupcezánik Rakousko-Uherské monarchie
Rakousko-uherský vyslanec v Rumunsku
Ve funkci:
1906 – 1911
PanovníkFrantišek Josef I.
PředchůdceJohann Pallavicini
NástupceKarel Emil z Fürstenbergu
Vojenská služba
Hodnostnadporučík
Narození12. září 1864
Enzesfeld
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí1937 (ve věku 72–73 let) nebo 30. března 1937 (ve věku 72 let)
Vídeň
RakouskoRakousko Rakousko
ChoťPrincess Sophie zu Oettingen-Oettingen und Oettingen-Wallerstein (od 1897)
RodičeJosef Alexandr ze Schönburg-Hartensteinu a Karolína Marie z Lichtenštejna
DětiCaroline Ernestine Franzisca Maria Prinzessin von Schönburg-Hartenstein
Ernestine Maria Sophia Johanna Prinzessin von Schönburg-Hartenstein
Carl Maria Johann Alexander Anton Prinz von Schönburg-Hartenstein
Maria Ernestine Karoline Sophia Prinzessin von Schönburg-Hartenstein
Aloysia Alexandra Prinzessin von Schönburg-Hartenstein
Aloys Alexander Prinz von Schönburg-Hartenstein
Johannes Maria Carl Alexander Anton Prinz von Schönburg-Hartenstein
Peter Karl Marie Anton Pius Benediktus Markus Johannes Prinz von Schönburg-Hartenstein
Sophie Marie Karoline Johanna Ernestine Prinzessin von Schönburg-Hartenstein
PříbuzníAlois ze Schönburg-Hartensteinu (sourozenec)
Marie Sophie Baronin von und zu Franckenstein[1], Marie Elisabeth Baronin von und zu Franckenstein[1], Marie Walburga Baronin von und zu Franckenstein[1], Marie-Gabrielle Baronin von und zu Franckenstein[1], Maria Benedikta Baronin von und zu Franckenstein[1] a Heinrich Moritz Baron von und zu Franckenstein[1] (vnoučata)
Profesediplomat
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Johann princ Schönburg-Hartenstein (Johannes Maria Aloys Otto Heinrich Prinz von Schönburg-Hartenstein; 12. září 1864 zámek Enzesfeld[2] – 30. března 1937 Vídeň) byl česko-rakouský šlechtic a rakousko-uherský diplomat. Od roku 1888 působil v diplomatických službách, byl rakousko-uherským vyslancem v Rumunsku (1906–1911) a nakonec velvyslancem v Papežském státě (1911–1918). Po rozpadu monarchie žil trvale na svém sídle v Červené Lhotě, kde je také pohřben[3].

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Palazzo Venezia, velvyslanecká rezidence Johanna Schönburg-Hartensteina v Římě (1911–1915)

Pocházel ze staré šlechtické rodiny Schönburg-Hartensteinů, narodil se na dolnorakouském zámku Enzesfeld jako třetí syn knížete Aloise Schönburg-Hartensteina (1826–1896), dlouholetého místopředsedy rakouské Panské sněmovny, a Karolíny, rozené princezny Lichtenštejnové (1836–1885). Jako mladší syn knížete užíval do roku 1918 titul prince s nárokem na oslovení Jeho Jasnost. Studoval na Skotském gymnáziu a následně na Gymnáziu Františka Josefa ve Vídni, nakonec maturoval na Tereziánské akademii. Po maturitě studoval práva na Vídeňské univerzitě, promován byl v roce 1887. Ještě během studií si odbyl vojenskou službu, v armádě dosáhl hodnosti nadporučíka. Absolvoval také kavalírskou cestu, během níž navštívil Belgii a Francii. Jako aspirant diplomatické služby pobýval v roce 1887 na praxi v Petrohradě, v roce 1888 nastoupil jako ataché v Londýně, poté byl přeložen do Petrohradu, následně do Stockholmu a Istanbulu. V letech 1898–1903 byl vyslaneckým radou v Bukurešti a poté velvyslaneckým radou v Římě (1903–1904) a Londýně (1904–1911). Během služby na nižších diplomatických postech podnikl také několik cest, za pobytu v Rusku navštívil Sibiř, z Rumunska vycestoval do Arménie a na Kavkaz.

V letech 1906–1911 zastával funkci rakousko-uherského vyslance v Bukurešti, kde měl již z předchozího působení blízké vazby na rodinu rumunského krále Karla I. Svou kariéru završil jako poslední rakousko-uherský velvyslanec ve Vatikánu (1911–1918), přičemž Rakousko-Uhersko jako katolická velmoc přikládalo i ve 20. století diplomatickým vztahům se Svatým stolcem stále velký význam. Rezidencí velvyslance byl Palazzo Venezia, po vstupu Itálie do první světové války na straně Trojdohody však Schönburg-Hartenstein z bezpečnostních důvodů od roku 1915 pobýval ve Švýcarsku. Jeho diplomatická mise byla ukončena se zánikem monarchie v listopadu 1918 a od té doby žil v soukromí. Zemřel ve Vídni a pohřben byl v rodové hrobce v zámecké kapli na Červené Lhotě.

Z čestných titulů obdržel v roce 1890 hodnost c. k. komořího, při jmenování do funkce velvyslance ve Vatikánu získal v roce 1911 titul tajného rady.[4] Za zásluhy byl nositelem Řádu Františka Josefa, Řádu železné koruny a Leopoldova řádu, několik vyznamenání získal během diplomatické služby také od zahraničních panovníků. V roce 1915 byl jmenován čestným rytířem Maltézského řádu a v roce 1920 získal od papeže Nejvyšší řád Kristův. V roce 1920 se stal rytířem Řádu zlatého rouna.

Majetek a rodina[editovat | editovat zdroj]

Zámek Červená Lhota, majetek a sídlo Johanna Schönburg-Hartensteina po roce 1918

Z dědictví po otci převzal v roce 1896 do své správy velkostatek Červená Lhota s nedalekým připojeným statkem Lžín s celkovou rozlohou 485 hektarů půdy[5], kromě toho vlastnil také nemovitosti v Praze a Vídni. Zámek Červená Lhota byl do té doby neobývaný a ve špatném stavu, princ Johann proto přistoupil v letech 1903–1913 k jeho rekonstrukci. Během stavebních úprav byly odstraněny novogotické prvky z předchozí přestavby a celá adaptace navrátila zámku jeho původní renesanční podobu. Po zániku monarchie se zde princ Johann chtěl trvale usadit, jako stoupenec Habsburků měl ale zákaz vstupu do Československé republiky. Povolení k pobytu v jižních Čechách se podařilo vyjednat později s pomocí rakouské diplomacie, v roce 1921 bylo na Červenou Lhotu převezeno také vybavení římského paláce Palazzo Venezia zadržované od roku 1915 v Itálii. Na Červené Lhotě rodina pobývala trvale od roku 1922.

V roce 1897 se v katedrále sv. Štěpána oženil s princeznou Sofií Františkou Oettingen-Wallersteinovou (4. 10. 1878, Hluboš – 10. 9. 1944, Vídeň) z významné německé šlechtické rodiny. Později se stala c. k. palácovou dámou a dámou Řádu hvězdového kříže. Zámek Wallerstein v Bavorsku poskytl útočiště rodině v přechodném období od zániku monarchie do povolení ke vstupu do Československa. Z jejich manželství pocházelo devět dětí, čtyři synové a pět dcer.[6]

  • 1. Karolína Arnoštka (23. 12. 1898 Vídeň – 27. 4. 198, Bad Windsheim, Bavorsko)
  • 2. Arnoštka Marie (12. 7. 1900 Červená Lhota – 14. 10. 1990 Vídeň)
    • ⚭ (1930) hrabě Ludvík Marenzi de Tagliunoi et Talgate (16. 10. 1894 Vídeň – 11. 5. 1983 Vídeň)
  • 3. Karel Maria (23. 12. 1901 Bukurešť – 26. 11. 1972 Vídeň), poslední majitel zámku Červená Lhota (konfiskován v roce 1945), svobodný a bezdětný
  • 4. Marie Arnoštka (25. 9. 1903 Řím – 21. 6. 1952 Bayreuth)
    • ⚭ (1938) baron Otto Filip Groß von Trockau (10. 11. 1890 Würzburg – 21. 2. 1957 Trockau, Bavorsko)
  • 5. Aloisie Luisa (24. 3. 1906 Londýn – 11. 4. 1976 Berlín)
    • ⚭ (1936) Otto von Simson (17. 7. 1912 Berlín – 23. 5. 1993 Berlín), historik umění, vysokoškolský profesor a spisovatel
  • 6. Alois Alexandr (24. 3. 1906 Londýn – 18. 6. 1998 Bad Ischl)
    • ⚭ I. (1935) Dilys Marten (7. 3. 1912 Glamorgan – 3. 11. 1943 Tenby, Wales)
    • ⚭ II. (1949) Christine Strohschneider (* 9. 11. 1924 Steeg)
  • 7. Jan Maria (12. 3. 1908 Bukurešť – únor 1910)
  • 8. Petr Karel (25. 4. 1915 Řím – 7. 11. 2003 New York)
    • ⚭ I. (1945) Lyna Elisa Rodriguez Maldonado (3. 6. 1914 Brusel – 21. 4. 2006 Lausanne), rozvedli se v roce 1951
    • ⚭ II. (1951) Lee Russel Jones (27. 1. 1924 New York – 27. 5. 2005 New York)
  • 9. Žofie Marie (* 19. 4. 1917 Vídeň)

Johannův starší bratr, kníže Alois Schönburg-Hartenstein (1858–1944) byl dědičným členem rakouské Panské sněmovny, v armádě dosáhl hodnosti c. k. polního podmaršála, byl dlouholetým předsedou rakouského Červeného kříže a později se uplatnil i za Rakouské republiky a v Dolfussově vládě zastával funkci ministra obrany (1934). Díky sňatku byl Johann švagrem knížete Karla Oettingen-Wallersteina (1877–1930), který v Čechách vlastnil velkostatky Zbraslav a Hluboš. Jeho dalšími švagry byli hrabě Otto Harach (1863–1935), majitel Jilemnice, nebo c. k. generálmajor a císařský nejvyšší kuchmistr hrabě August Rudolf Bellegarde (1858–1929), majitel Velkých Heraltic.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ a b c d e f Darryl Roger Lundy: The Peerage.
  2. ↑ Matriční záznam o narození a křtu farnost Enzesfeld
  3. ↑ Historie zámku Červená Lhota na oficiálním webu zámku dostupné online
  4. ↑ Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1918, Vídeň, 1918; s. 344, 349 dostupné online
  5. ↑ Přehled majetku Schönburg-Hartensteinů v Čechách in: PROCHÁZKA, Johann von: Topographisch-statistischer Schematismus des Grossgrundbesitzes im Königreiche Böhmen, Praha, 1891; s. 511–512 dostupné online
  6. ↑ Rodina Johanna Schönburg-Hartensteina in: Gothaischer Hofkalender: genealogisches Taschenbuch der fürstlicher Häuser; Gotha, 1929; s. 274 dostupné online

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • DÁŇA, Roman, ŠMÍD, Marek: Rakousko-uherský diplomat Johann Schönburg-Hartenstein a jeho vatikánská mise v období první světové války in: Časopis Národního muzea, 3–4; Praha, 2018; s. 77–87 dostupné online
  • DÁŇA, Roman: Johann Schönburg-Hartenstein, poslední rakousko-uherský ambasador u Apoštolského stolce in: Ve znamení Merkura. Šlechta českých zemí v evropské diplomacii; NPÚ, České Budějovice, 2020; s. 620–631 ISBN 978-80-87890-31-8

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Johann_Schönburg-Hartenstein&oldid=23836715“